Tupá, líbivá, plitká komedie,
jak život z těla nevyklíčí, nevyhnije
a mozku bystrost nadrolená
ukloní se po kolena.
Pak v křeči jatá, nezvedne se,
pachem dechu neprohne se...
Myšlenkou
jak šídlo nad vodou
- pyšní se, zrcadlí nicotou.
Co shůry dáno - v zemi zakoření
a místo slz, sliny stečou po rameni.
Co prosbou ukamenováno bylo
skryto pohledům,
do země zašlapáno, shnilo.
Parodie věcí konvenčních
nenachází obdiv ani smích.
Je nevítána ve své upřímnosti,
když role „zlé“ se půvabně zhostí.
Tomu vrže mozek, onomu kloub,
dalším zas zuby a kosti...
Z odporu, z nedůvěry, z odhodlání nežít
žil by rád každý cynický prevít...
A přece jsou slabé chvilky silou svou
nad tím vším vyšší zástěnou.
Zda chrání či překrývají, netuší
-zlo v dobru pulzující, přeživší.
Na piedestálu torza trosek vůle
pomníku kratochvil lenivých
z naděje hrdinů uprchlých
z odvahy slov zbabělých... ...
Slintat, pít a páchnout souloží
než ráno rosu a noc hvězdy rozloží
ve známém postavení
jako rozložení parlamentu, figurek šachových
života tlení a pinožení
rýmem jak cukrkandlem sladit čaje hladových?
Pro představu, pocit sblížení
- zavírám oči a ústa otvírám,
v mém nahém nádechu, tygr strachu,
který je klíčem od tvých bran...
5.3.2010
v Měšicích u Prahy, v dočasném azylu