Vězení

"O ženě, která malovala temné obrazy“

Ten obraz měl v sobě cosi děsivého. Kořeny stromu zdobily lidské hlavy s neuvěřitelně vyděšenými obličeji. Strom byl mohutný, ale vyviklaný.

Jako by se jím snažila třást ze všech sil už když ho malovala. Jako by chtěla ze země vyrvat svůj vlastní strach.

Tak hluboký, tak nepoddajný. Dlouhou dobu nemohla malovat vůbec.

Každý tah když to chtěla zkusit byl černý a pokroucený. I kdyby tisíckrát chtěla namalovat něco hezkého, pozitivního – nešlo to. Tenkrát jí její muž zachránil. Byla mu vděčná.

Tolik let se mu cítila zavázána, že úplně zapomněla na to, co kdysi chtěla.

Byla křehká a teď, když její dcera povyrostla a byla už slečnou začala pociťovat, že už jí tolik nepotřebuje, vypadalo to že se rozbije jako sklenka. Ta místa v jejím životě, které vyplňovala péčí o ní, byla najednou prázdná. Vybavovaly se jí ty děsivé noční můry. To, když jako malá holčička čekala s hrůzou v očích a bolestí uvnitř, kdy se otevřou dveře, kdy vejde. Měla ho milovat, ale nenáviděla ho. Měla si ho vážit a bála se kolem něj jen projít.

I svou matku začala nenávidět, měla to přece vědět, měla tomu zabránit.

Jak se ona, jako dítě mohla bránit svému vlastnímu otci ? Nejdřív ani nevěděla proč to dělá. Říkal jí, že to bude jejich tajemství. Ale ona tohle tajemství nechtěla. Nelíbilo se jí, bolelo jí.

Když povyrostla a noční návštěvy jejího otce nepřestávaly, věděla už, že to tak být nemá. Svěřila se s tím matce. Matka jí nevěřila. A i když se sám otec přiznal, matka tomu prostě odmítala věřit. Vyhodila jí. A ona potkala jeho. Svého muže. Byl trpělivý, byl vlídný. Cítil její slabost, její křehkost, její zoufalost. Nespěchal. Pomohl jí začít znova, pomohl jí objevit, že láska nemusí bolet. Že styk nemusí být provázen pouze strachem a nechutí. Oddala se mu. Cele, bez výhrad. Byl pro ní hrdinou, zachráncem, idolem, vším.

Vyhovovalo mu to. Chtěl to tak.

Jeho budoucnost musela být skvělá. Jeho plány byly nemalé a neskromné. K tomu co chtěl v životě dokázat a znamenat, potřeboval ženu na úrovni. Polobohyni. A jí si přesně utvářel k obrazu svému. Byla poddajná a tvárná. Věděl to. Udělala by pro něj cokoliv. Obklopil jí luxusem a z ní si vymodeloval luxusní dámu. Pracovat samozřejmě nemohla. Byla spíš drahým šperkem, který ho reprezentoval. Koupil jí přepychové auto, pořídil jí pomocnici do domácnosti. Čas měla trávit pouze přípravou večeří pro bohaté kolegy, pro smetánku, francouzská manikúra byla nezbytná, šperky vkusné a oblečení značkové.

Byt jako ze škatulky. Působil však lehce neosobně. Až teď, když nevěděla co má dělat, uvědomila si jak je její život prázdný. Nedělala nic, co by jí těšilo. Nic, co by dělala pro sebe.

Její byt a její manželství, po tolika letech jí to připadalo jako vězení. Zlatá klec.

Propadala depresím. Chtěla zase začít malovat, ale nešlo to. Nebylo z čeho čerpat, chyběly zážitky, chyběla radost ze života. Všechno bylo tak naplánované, až z toho šel strach.   

Asi jako v každém manželství, přišla po letech i krize sexuální. Pár manželových nevhodných a necitlivých poznámek na její adresu a kalamita byla na světě.

Jak s ním můžu zůstat, když mě tak ponížil? Jak s ním dál můžu být, když to podle něj neumím na „koníčka“? Otázky se kupily jedna na druhou, muž se jí vzdaloval čím dál tím víc a deprese byly častější. Zdálo se to jako nevyřešitelný problém. Manželovi rostlo bříško a droboučká žena ho prostě svými nožkami neobkročila. Obrazy byly ještě ponuřejší. Roli důstojné a dokonalé manželky před jeho vlivnými přáteli hrála dál. Sice s velkým sebezapřením, ale neuměla si život bez něj představit. Nikdy to ani nezkusila. Chtěla si udělat alespoň nějakou radost. Rozhodla se že se nechá vyfotit. Byla zajímavá.

Ani né snad krásná, ale šarm měla. To se musí nechat. Tělo měla dokonalé.

Fotky se vydařily. Zdálo se, že její sebevědomí vzrostlo. Viděla se krásná! Zamiloval se do ní jistý fotograf z Floridy.

Byla pro něj ztělesněním ženskosti. Párkrát se sešli. Byl galantní. A mimo jiné, byl zřejmě také výborný psycholog. Vytušil, že potřebuje ochranu, chválu a pozornost, víc než kterákoliv jiná žena. Chránil jí, chválil a pozorný byl velice. Nešetřil květinami, prsteny. A pak to přišlo. Chtěl, aby se rozvedla, aby s ním odjela i s dcerou na Floridu. Už se o ní nechtěl dělit s jejím mužem. Jenže, stalo se to, co bylo zřejmě nevyhnutelné.

To malé ošklivé káčátko se proměnilo v krásnou labuť. Zářila sebevědomím. Začala chodit na kurzy angličtiny a rozhodla se sama ve firmě svého muže zastávat jistou funkci. Její život opět dostal šťávu a možná poprvé ve svém životě se rozhodla dělat si věci podle svého. Nechtěla opustit rodinu.

Konečně řekla své matce, jak moc jí nenáviděla, za to, že jí tenkrát nevěřila.

Ale odpustila jí, nakonec matka se potrestala sama – zůstala s ním.

Se svým svědomím se tedy musela prát dennodenně. To byl nejhorší trest.

Manželovi řekla, že je zvláštní, že s jiným jí to „nahoře“ šlo.

Manžel se pro změnu poprvé v životě lekl, že by o ní mohl přijít. Začal se opět snažit. Uražený fotograf se vrátil zpět na Floridu a ona ?

Její obrazy mají v sobě stále cosi smutného, ale zdaleka už nejsou tak depresivní. Pár už jich i prodala.