Jediný …

„O muži, který seděl na špalku“

Vlastně ani netoužila po dokonalém muži. Ten kterého si představovala neměl s dokonalostí společného téměř nic. Byl prostě sladce nedokonalý.

Byl to samotářský snílek, poutník objevitel. Ze své vlastní vůle.

Vlastě ani neměl samotu rád, pouze, když si jí sám zvolil. Když potřeboval snít. Snil o všem.

O pocitech, které neznal, o myšlenkách, které ho né a né napadnout. Nechtěl ani tak neustále putovat, jistá vidina domácího teplého krbu mu dávala alespoň nepatrný pocit jistoty, kterou stále nenalézal.

A vlastně ani tak nechtěl objevovat nové, jako do hloubky probádat to co znal, čemu nerozuměl a kdyby tomu porozuměl, nové by to bylo.

Byl tím vším a byl tím rád, pokud tím zrovna býti chtěl. A to zřejmě chtěla i ona. Chtěla aby byl tak trochu jako ona sama. Tak jako něžná, jemná žena hledá něžného, jemného muže, aby jí porozuměl, chápal její potřeby a horkokrevná hledá bouřlivého, který by akceptoval její výbuchy, ona hledala hledajícího. Muže, který by v ničem neměl úplně jasno, a pokud ano, tak alespoň s nepatrnou pochybností.

Muže – černou kaňku uprostřed bílého papíru, to pro ostatní. Muže – bílou vránu, to pro ní.

Něžného banditu. Ospravedlnitelný hřích. Jemného hrubiána. Dobrovolného exulanta. Né z vůle jiných, ale pouze ze své vlastní.

Hledala muže – zvíře.

Štvané, hladové, trpící a přece silnější než kdokoli jiný.

Muže, který se sám udá a přesto uniká. Uniká všemu danému s lehkostí vlastní šelmám. Muže s ideálem. Muže, který nestihnul být vrahem svého snu.

Muže, který si s důstojnou lhostejností uřízne končetinu pokud prohraje sázku. Muže s hrdostí. Muže jehož největším kapitálem jsou jeho myšlenky, jeho nápady, jeho slova.

Toho, jež oslepuje, září, ať vejde kamkoliv.

A ona chtěla, ba přímo toužila být oslněna.

Ne krásou! Tu potkávala bez vzrušení každý den. Chtěla cítit hloub. Chtěla být oslněna pohledem, postojem a vším co znamenal. Chtěla se ho bát. Důstojně. Žensky. Nepatrně. Chtěla být opatrná. Potřebovala být ve střehu. Jelikož byla od přírody hravá, i lásku brala tak trochu jako hru. A hra musela bavit. Nesměla být jednoduchá, aby nenudila, ovšem na druhou stranu nesměla být také příliš zdlouhavá a chladnokrevně do detailu promyšlená, nesměla unavovat. Představovala si ho jak sedí večer na špalku, na tom samém, na kterém přes den sekal dříví a ona se tiše a opatrně přiblíží jako kočka, tak, aby viděla jeho zamyšlený výraz obličeje, který podpírají zkrotlé dlaně a jeho pohled, ten něžný šedý pohled, upírající se kamsi do dáli. Sálala z něj touha jakéhosi neznámého volání. Horká, jako myšlenka pár vteřin, jednoho ze dvou splynuvších těl. Horká, jako dech milenců v těch vzácných šesti, sedmi vteřinách uvědomění si blízkosti.

Cosi ho vláčelo krajinami. Bezostyšně a bezohledně. Znal je tak důvěrně jako neznal ani své minulé a současné ženy. Znal je ve svých představách. Podrobně. Zbožňoval je a nenáviděl zároveň.

A ona v nich byla také. Změněná, transformovaná.

Miloval jí a nenáviděl. Nenáviděl a miloval v ní sám sebe. Poznával se v ní. Ztrácel se v ní. Byla hlínou, kterou si natíral své paže, aby zabránil slunci spálit jeho kůži, byla listem, po kterém přešel, byla vodou, kterou žíznivý nabíral do svých dlaní. Byla jeho součástí, rozkládala se v něm a plnila ho sebou. Rodila se mu každý den jako postřeh, jako vize, jako vnitřní hlas.

Ten, který následoval, ale pramálo mu rozuměl. Cítil ho pozitivně, ale nechápal dostatečně.

A ona následovala jeho.

Chtěla ho milovat jinak. Né tak povrchně, stručně a zanedbatelně jak je běžné. Chtěla ho prožívat a chtěla aby to samé chtěl on.

… aby se přiblížil tiše, nepozorován a pozoroval.   

Chtěla životní pozorování. Možná to byla ta jediná věc, kterou si byla jistá a tím pádem to byla též jediná věc, kterou by si měl být jistý on.

Pozorování jí připadalo jako embryo z kterého se vyvíjí pochopení.

A pochopení je záře.

A ona přece chtěla záři. Chtěla být oslněna a chtěla oslňovat jeho. Chtěla něco nečekaně jednoduchého, zapomenutého, nezmanipulovatelného.

Chtěla něco nečekaně vzácného. Něco tak nedokonale dokonalého, co by jí vzalo dech a vdechlo ten svůj.

Asi ho už potkala. Nejspíš ho přehlédla někde v tramvaji, nebo někde na ulici. Byl to třeba právě ten X-tý muž, jen tak zbůhdarma procházející okolo.

Ale ta záře? Tu by jistě zpozorovala!

Skoro třicet let vlastně nedělala nic jiného než pozorovala. Pozorně. Všechny a všude.

Stokráte zesměšněná, považována za šílenou „nedokonalou“, stokráte ponížená svou vlastní žádostivostí a přilnavostí k dojemným tvarům sklenek na víno, které sice nechápaly, ale nehodnotily. Zesměšňující své vlastní úšklebky a dohady. Pochybující nad svými vlastními schopnostmi.

S vrozeným nedostatkem taktu.

Cítila rozmrzelost a chtěla někoho rozmrzelého.

Chtěla někoho, kdo neví jak přijímat dary. Někoho nesmělého.

Někoho kdo neomráčil svým úspěchem sám sebe. Někoho přespříliš náročného. Někoho, kdo se nenadchne jedním úspěšným dnem. Někoho, kdo se pokouší vidět za roh. Zírá do dáli, zamyšlený, sedí na špalku, na tom samém, na kterém před pár hodinami štípal dříví.

Někoho kdo slyší to neslyšitelné volání. Někoho kdo pozoruje.

Není hrdinou, není hvězdou a přesto září. Někoho, kdo se se svou jedinou jistotou, kterou je nejistota, stává sluncem. Chtěla někoho téměř nehmatatelného. Někoho koho může vytušit.

A k těm výhradně praktickým stránkám: nechtěla čtyřicetileté dítě ani dvacetiletého starce.

Musel přijít a ona to prostě musela rozpoznat.

Hned v tu chvíli co se na něj podívá.

- Je to muž. -

Hraje bez slz sebelítosti, ale za slzy zklamání nebo citu se nestydí.

Hraje bez dětského vztekání, ale s důstojnou hrdostí lva, bránící vše své.

Hraje nezáludně, čistě, bez té nejasné zatrpklosti předčasně zestárlých.

Hraje lásku tak, jaký je. Bezprostředně Vsadí všechno. Sebe samého. Vyrovnaný s veškerým rizikem ztrát.

Tiše, něžně, čestně a nepodplatitelně.

Celou tu dobu přemýšlela, zda existuje taková zář, takové úžasně nedokonalé individuum ?

Vybavovaly se jí všechny ty nezářící až příliš konkrétní obličeje. Nic.

A najednou, při jedné z těch vzpomínek cítila lehké mrazení, něco jako náznak vzrušení.

Jeden obličej se né a né objevit.

Byl zamlžený. Nejasný.

Bolel pouze potřebou rozpomenout se. Bolel výrazem, pohledem. Vším.

Teprve teď si to uvědomila.

Toho muže už potkala. Kdysi.

Těžko už by si vzpomněla, kdy a kde ho viděla poprvé, to co věděla přesně bylo to, že akorát pasoval na špalek v její mysli. Na špalek, na němž před tím sekal dříví.

Pro ní. Pro oheň. Pro večer, který spolu mohou strávit. Poté co ho konečně vyruší, připlíží se jako kočka - zezadu

a obejme ho. Poté, co s chutí opustí své dálky v představách a dovolí jí být jeho myšlenkou. Myšlenkou ryze člověčí. Pudovou, zvířecí.

Poté co se stane zvíře kořistí jiného zvířete. Už ho pozorovala dlouho.

A on pozoroval jí. Teď jako kdysi.

Tenkrát netušila, že pozoruje slunce. Druhé slunce, též potřebné pro život. Své soukromé slunce. 

Minula ho, nebo on minul jí ?

Minuli se navzájem. Pozorujíc se z bezpečné vzdálenosti.

Ale pozorování je přece zárodek pochopení ? A pochopení je láska ?

Neměla v tom jasno. Jediné co bylo jasné, byla záře jednoho muže, kterého minula. Jednoho muže, který jí pozoroval, kterého oslňovala. Jednoho muže, který byl vzácně dojemný, sám.

Tulák, pozorovatel.

Trochu se mu podobala.

Ale jen malinko. Žensky. On byl silnější a odhodlanější.

Seděl na špalku …… a čekal.

Přístupný.

Nepozorována si ho dlouze prohlížela, pouze zdálky.

Ten obraz muže „Apollóna“ sedícího na špalku, byl úchvatný.

Pokazit realitou něco tak snového a éterického nedokázala.

Byl nedotknutelný !

Tiše se obrátila.

Ten křehký, něhou pokřtěný obraz si sebou ponese celý život.

Když odcházela, plakala.