Trosky vůle

Tupá, líbivá, plitká komedie,

jak život z těla nevyklíčí, nevyhnije

a mozku bystrost nadrolená

ukloní se po kolena.

Pak v křeči jatá, nezvedne se,

pachem dechu neprohne se...

Myšlenkou

jak šídlo nad vodou

- pyšní se, zrcadlí nicotou.

Co shůry dáno - v zemi zakoření

a místo slz, sliny stečou po rameni.

Co prosbou ukamenováno bylo

skryto pohledům,

do země zašlapáno, shnilo.

Parodie věcí konvenčních

nenachází obdiv ani smích.

Je nevítána ve své upřímnosti,

když role „zlé“ se půvabně zhostí.

Tomu vrže mozek, onomu kloub,

dalším zas zuby a kosti...

Z odporu, z nedůvěry, z odhodlání nežít

žil by rád každý cynický prevít...

A přece jsou slabé chvilky silou svou

nad tím vším vyšší zástěnou.

Zda chrání či překrývají, netuší

-zlo v dobru pulzující, přeživší.

Na piedestálu torza trosek vůle

pomníku kratochvil lenivých

z naděje hrdinů uprchlých

z odvahy slov zbabělých... ...

Slintat, pít a páchnout souloží

než ráno rosu a noc hvězdy rozloží

ve známém postavení

jako rozložení parlamentu, figurek šachových

života tlení a pinožení

rýmem jak cukrkandlem sladit čaje hladových?

Pro představu, pocit sblížení

- zavírám oči a ústa otvírám,

v mém nahém nádechu, tygr strachu,

který je klíčem od tvých bran...

5.3.2010

v Měšicích u Prahy, v dočasném azylu