Novinářská dcera

„O ženě, která se bála být ženou“

Měla krásné, dlouhé zrzavé vlasy.

Byla maličká a byla velmi hlučná. Byla milá a byla velmi citlivá. Byť to tak na první pohled nevypadalo.

Působila dojmem veselé, vtipné „položeny.“ Její chování bylo spíš mužské. Neuměla být ženou. Netušila a necítila všechny ty mužské pohledy, které to, že ženou je, jednoznačně potvrzovaly. 

Nerozpoznávala jasné signály mužského pokolení, když se jí dvořilo. Nechápala, že by se někomu mohla zdát přitažlivá a poměrně dlouho už se tím vlastně skoro vůbec nezabývala. Hodně pracovala. Práce jí chránila před smutkem a samotou.

Někdo jezdí autem, někdo pracuje, někdo něco sbírá, někdo pije, každý kdo se snaží zapomenout na to, že by chtěl milovat a být milován, každý, kdo pozbyl naději, že by to vůbec ještě někdy šlo, dělá to, co ho zaměstná natolik, že nestihne smutnit. Někdy se ale stejně takové chvilky nepozorovaně vetřou. Když se to stalo jí, uměla si je řádně vychutnat. Zapálila svíčky, zhasla, otevřela si láhev dobrého vína a pustila si melancholickou, texty nepříliš optimistickou muziku a brečela jako želva. Sama a dlouho. Tak dlouho, až měla pocit, že už žádné slzy nemá.

Že už si je všechny vybrečela.

Byla neskutečně hrdá na svého otce.

Byl to už starý, ale velice moudrý, sečtělý a vzdělaný člověk. Milovala ho.

Toužila po tom, aby on na ní byl hrdý též. Otec byl novinář. Ona poté co dodělala školu nastoupila do rozhlasu jako produkční.

Byla bystrá a byla rychlá.

Muže dokázala okouzlit svou otevřeností a veselostí. Jen ona sama to netušila.

To, že muže poplácala po paži jako chlap, když jí vyseknul poklonu, bylo normální. Neuměla přijímat komplimenty. Brala to jako legraci. Každý muž, který se pokusil, se zase stáhnul zpět v domnění, že ho bere pouze za kamaráda. Byl to začarovaný kruh. Toužila po něčem, co měla na dosah a přitom sama stahovala ruce. Jako by se bála. Když se párkrát pokusila, přemohla, dopadlo to zle.

Proč to dělat znovu. Všechna ta jablka, která kdy utrhla, byla červivá.

Nevěřila, že by tentokrát natáhla ruku po tom pravém. A pak, co kdyby to vyšlo? Musel by to být formát. Musel by být vzdělaný. Byla přece z novinářské rodiny. Musel sledovat intelektuální filmy, nějaké „hollywoodské srágory“ to by bylo pod její úroveň a poslouchat popík, to by také nešlo!

Musel být zkrátka úžasný, moudrý, vzdělaný a nezávislý.

V duchu si říkala, že by se vlastně spokojila pouze s někým, kdo jí bude milovat. Ale její srdce, by bylo velmi rychle unavené nudným, nezajímavým mužem. Potřebovala někoho, koho si bude vážit, jako svého otce.

Jednoho takového potkala. Bohužel v nepravý čas. Právě měl před rozvodem a i když zřejmě chtěl, nedokázal se zatím soustředit na nic jiného, než na bolest ze ztráty své dcery. Pomoc od ní nechtěl. Po pár měsících se rozešli. Nebyl prý připravený.

Jaký šok, když po pár týdnech zjistila, že její „milý smutný princ“ randí s její kolegyní. S kolegyní, které do detailu popisovala jejich soukromý sexuální život, s kolegyní, která u ní tu a tam přespávala. S kolegyní, se kterou byla na dovolené. S kolegyní, která uměla být ženou. Uměla koketovat, mrkat, kroutit boky a být … přesladká.

„Do toho tobě nic není!“ to bylo jediné co od ní slyšela, když se jí zeptala jestli spolu chodí. Přišla z práce, smutná. Zapálila svíce, zhasla, pustila si melancholickou hudbu a otevřela víno.

Probrečela se nocí. Otec jí onemocněl.

Probrečela se druhou nocí.

Kroutit zadkem a chichotat se holt asi nenaučí.

© Markéta Zámyslická 2009 - 2010. Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode