Extrém

 „O dívce, která se nezbláznila“

 Bylo jí osmnáct a poprvé ve svém životě měla slavit vánoce.

Né proto co by snad měly znamenat, ale pouze pro radost, pro pocit, že jí někdo dá dárek, proto, že jí má rád.

Pro vůni prostřeného vánočního stolu. Pro radosti z blízkosti. Pro radost ze zapálených prskavek, balení dárků, zdobení smrčku. Nic z toho si ze svých čtyřech let, kdy slavila vánoce naposledy nepamatovala. Měla v očích očekávání, snad stejné jako mívají malé děti. Těšilo jí i shánění dárků, předvánoční uklízení a obalování kapra.

Její matka byla jehovistka. Vánoce neslavila. Její otec, zatrpklý muzikant. Kytaru pověsil na hřebík s příchodem třetího dítěte. Ona byla čtvrtá. Pak přišlo ještě dítě páté. Muzika by rodinu neuživila, tak se rozhodl stát se podnikatelem a vydělávat. Matce se kontrola nad pěti dětmi začala vymykat z rukou. Nejstarší – syn, se se všemi problémy začal vyrovnávat s pomocí drog. Její o tři roky starší sestra se dala jeho cestou o rok později, což u ní mělo fatální následky, jelikož byla schizofrenička. Druhá, o rok starší sestra, "zakotvila" u Jehovistů, po vzoru své maminky a ta nejmladší zatím měla soudem nařízen sociální dohled. Ona sama také nevyvázla bez poskvrny. I jí velmi poznamenala výchova její matky a nezájem jejího otce. Celé dětství jí strašil jejich vlastní dům. Byl plný démonů a ďáblů, snažily se jí ovládnout. Tak tomu alespoň podle její matky mělo být. Každý kout na který pohlédla, s myšlenkou která neodpovídala tomu co jí matka učila, jí k smrti děsil. Bála se usínat, bála se vstávat, bála se svých vlastních slov a nápadů, bála se své matky a bála se sama sebe... Démoni postupně zaplnili celý dům. Strašidelný hrad. Palác pána předpeklí.

Ve čtrnácti začala pít. Alkohol rozpouštěl příšery jako ředidlo. Činil je mlhavějšími a nekonkrétními.

Čím více pila, tím více se vzdalovali. Byla sama, ale byla bez démonů hříchu. Zato oklamaná démonem iluze - alkoholem.

Pána předpeklí vystřídal sám Rohatý. Sliboval jí hory doly. Dovolil jí létat a dívat se na své tělo z výšky. Obdařil jí jednou bezesnou nocí, aby se mohla konečně vyspat a ukradl jí tisíceré úsměvy a něhu. Něhu čtrnácti let.

Nejdřív pila pouze po večerech s kamarády. Pak i ráno. Nakonec to došlo tak daleko, že chodila opilá i do školy. Pak celý vyučovací čas v lavici prospala. Učitelé nejenže cítily pach alkoholu z jejích úst, ale zároveň byli nervózní z toho, že jejich žačka nesleduje jejich výklad a dává ten nejhorší příklad všem ostatním. Upozornili sociální pracovnice na to, že v rodině této dívky nebude zřejmě něco v pořádku, protože ta dívka ve svých čtrnácti letech je opilá už ráno. Sociální pracovníci nezjistili nic, jelikož kdykoliv přišli, ona nebyla doma. V tom strašidelném zámku trávila poměrně málo času.

Nač také trávit čas s démony. Asi v patnácti, poté co přišla z hospody zoufalá, nešťastná, opilá a s bolestí hlavy, měla pocit, že tu bolest již neunese. Veškerou bolest svých patnácti let, těžkou jako kdyby jí bylo padesát. Život v strašidelném zámku se tak lišil od toho venku. Byla zmatená. Nevěděla co si má o tom všem myslet. Nikdo jí nepodal pomocnou ruku, nikdo jí neřekl, že maminky nemají vždycky úplnou pravdu.

Snědla pár prášků, kdo ví co to bylo? Chtěla prostě jen spát, nic necítit a možná - kdo ví, snad se i neprobudit.

Probudila se.

Nemocniční lůžko bylo studené. Kapačka napíchnutá v ruce jí přišla morbidní. Jako nějaký starý známý. Jako nějaký démon, kterého jí představila v dětství její matka.

Hned jí to došlo.

Bohužel, došlo to i doktorům. Celý jeden rok strávila v pasťáku.

Léčili jí z alkoholismu a snažili se jí pomoci s jejími depresemi.

Celý jeden rok strávila zavřená.

Sociální dohled má dodnes.

Teprve za pár dní jí má být osmnáct. Potkala muže. Spíš kluka než muže. Vzhledem, né však myšlením. Psal jí tak krásné zprávy... ... 

Dal jí pocit důležitosti. Teď a s ním věděla, že nejsou žádní démoni, že existují i domy bez strašidel.

A právě v takovém domě teď byla a trávila tam své vlastně „první“ vánoce. Byly dva roky vzdálené všemu temnému. Byly voňavé, byly vstřícné a byly klidné.

Cítila, že poprvé v životě může dýchat. Volně, klidně a s úsměvem.

Cítila se osvobozená a milovaná.

© Markéta Zámyslická 2009 - 2010. Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode